Syn.: Typha juncifolia Čelak., Typha latifolia subsp. laxmannii (Lepech.) Douin, Typha martinii Aitch., Typha minima subsp. laxmannii (Lepech.) Nyman, Typha minuta Rohrb., Typha stenophylla Fisch. et C. A. Mey., Typha zerovii Klok. f. et A. Krasnova
Čeleď: Typhaceae Juss. – orobincovité
Rozšíření: Eurasijský druh, v Evropě je původní pravděpodobně jen v Bulharsku, Rumunsku, Moldavsku, na Ukrajině (pobřežní oblasti Černého moře, Podněstří) a v jihozápadní části Ruska. V ostatních zemích Evropy je většinou považován za adventivní druh, který se zde začal šířit teprve v 2. polovině 20. století. Jednou z možných příčin šíření druhu je neúmyslná introdukce do oblasti Středozemí z Asie s pěstováním rýže a následná expanze na sever a severozápad. Zaznamenán byl již v Albánii, Řecku, Chorvatsku, Srbsku (Vojvodina), Slovinsku, severní a střední Itálii, Francii (včetně Korsiky), Německu, Rakousku, Maďarsku, Slovensku, České republice a v Polsku (Horní Slezsko, Opolské Slezsko, Nízké Beskydy, Malopolská vysočina, Kotlina Sandomierska). V Asii zasahuje přes Kavkaz, Střední Ural a Sibiř až do Mongolska, severní Číny, na Dálný východ a do Japonska, uváděn je z Afghánistánu, Ázerbájdžánu, Kazachstánu, Íránu, Pákistánu, Tádžikistánu a Turecka.
V České republice byl orobinec sítinovitý objeven v 70. letech 20. století, jeden z prvních nálezů pochází z Vážanské cihelny u Kroměříže ve středním Pomoraví (1970, dosud se zde vyskytuje), další z dolního Podyjí u Přítluk na Břeclavsku (1976) a severních Čech u Vrchlabí (1987), později byl druh nalezen v Čechách ještě v Brdské vrchovině a na výsypkách v severních Čechách, na Moravě je více rozšířený, známo je již přes 20 lokalit, např. v dolním Podyjí (Šakvice), Moravském krasu (Křtiny), Hornomoravském (Mohelnice, Tovačov) a Dolnomoravském úvalu (Napajedla, Ostrožská Nová Ves), Hlucké pahorkatině (Havřice), Podbeskydské pahorkatině (Štramberk, Rychaltice) a v Ostravské pánvi (Karviná – Louky nad Olší) a na výsypkách u Mostu. Jedná se o adventivní druh, neofyt.
Také na Slovensku byl orobinec sítinovitý nalezen až v druhé polovině 20. století na jihovýchodě země, postupně byl zaznamenán v dalších fytogeografických okresech Slovenska – Turnianská kotlina (Velké jazero u Hrhova), Brzotín u Rožňavy, Východoslovenská nížina, Nízke Beskydy, Poprad (690 m n. m.), Lučenská kotlina (Poltár), Ipeľská kotlina (Sklabiná), Dolné Ponitrie (Mojzesovo), Podunajská nížina (Boheľov u Dunajské Stredy, Nová Osada u Komárna), Malé Karpaty.
Jelikož se semena orobince snadno rozšiřují větrem, a to na poměrně velké vzdálenosti, lze očekávat jeho nálezy na dalších příhodných lokalitách, v úvahu přichází i možnost následného šíření z kulturních výsadeb.
Ekologie: Orobinec sítinovitý roste na březích stojatých i pomalu tekoucích vod, kolem řek a potoků, v litorálech tůní a rybníků, na mokřinách a ve vlhkých příkopech, v pásmu od nížin do hor (z Turecka je uváděn z max. nadmořské výšky 2000 m od vysokohorského jezera Van v Kurdistánu). Preferuje mělčiny, často i periodicky vysýchající, s kolísavou výškou vodní hladiny do max. výšky 30–40 cm, půdy hlinité, jílovité i písčité až štěrkovité, snáší vysoký obsah vápníku (v lomech roste i v čistém vápenném prachu). Při svém šíření osidluje především antropogenní stanoviště s rannými stádii sukcese jako jsou břehy přehrad, umělé vodní kanály, opuštěné lomy, cihelny, pískovny a štěrkopískovny, příkopy kolem cest apod.
Popis: Vytrvalá, 70–120(–150) cm vysoká sladkovodní emerzní bylina s plazivým oddenkem a přímou tenkou lodyhou. Listy vzpřímené, jednoduché, střídavé, přisedlé, až 50 cm dlouhé, uspořádané ve dvou řadách, převyšující vrchol květenství, světle zelené až žlutozelené, na podzim se zbarvující do žlutohněda. Čepele listů celistvé, čárkovité, živé listy 2–4(–7) mm široké, na líci ploché až žlábkovité, na rubu silně vyklenuté. Rostliny jednodomé, lodyha plodících jedinců je zakončena typickým květenstvím – palicí (klas se ztlustlým vřetenem). Jednopohlavné květy jsou hustě uspořádané a značně redukované, zakrnělé okvětí představují laločnaté a vidlicovité chlupy. Samičí květy bez šupinkovitých listenů s kopisťovitou plochou bliznou, která je delší než špičaté, na konci neztloustlé chlupy, gyneceum je tvořené jediným plodolistem, semeník svrchní. Nažloutlé samčí květy se 3(1–5) tyčinkami a chlupy záhy po odkvětu opadávají. Vlastní květenství sestává ze dvou válcovitých palic, dolní samičí a horní samčí, které jsou od sebe oddálené o (0,5–)1–4(–6) cm. Samčí palice je (1,1–)1,5–2,5(–4)krát delší než palice samičí, délka samčí palice se pohybuje od 7,5 do 15 cm, průměr 0,6–0,9 cm, samičí palice je 3,5 až 12 cm dlouhá, průměr palice 1,1–2,4 cm. Podobný orobinec úzkolistý má obě palice přibližně stejně dlouhé. Samičí palice jsou za květu žlutozelené, za plodu skořicově hnědé. Suché plody tvořící drobné pukavé jednosemenné měchýřky, které se podobají nažkám, jsou opatřené chlupy vyrůstajícími z báze květních stopek, díky nimž se velmi snadno šíří pomocí větru (anemochorie), semena jsou 0,7–1,0 mm dlouhá. Orobinec sítinovitý kvete od června do srpna, palice dozrávají na podzim a rozpadají se obvykle začátkem zimy.
Využití: V posledních letech se orobinec sítinovitý stává pro svůj menší vzrůst oblíbenou rostlinou pro osazování jezírek v okrasných zahradách a je často zastoupen v sortimentu specializovaných zahradnických firem.
Poznámka: Druhově chudé mokřadní společenstvo s dominancí orobince sítinového, náležíjící do svazu Phragmition communis, bylo popsáno jako asociace Typhetum laxmannii (Ubrizsy 1961) Nedelcu 1968.
Fotografováno od 23. 9. 2006 do 24. 6. 2007 (Česko, Morava, Havřice u Uherského Brodu a Štramberk).